Vysílání zaměstnanců na služební cesty po právní stránce

_{Musí zaměstnanec souhlasit s vysíláním na služební cesty?}

Nezbytnou podmínkou je souhlas zaměstnance s takovým vysláním, který nemusí být písemný, postačí i ústní nebo konkludentní. Ujednání o souhlasu zaměstnance s vysíláním na pracovní cesty je obvyklou náležitostí pracovních smluv uzavíraných při začátku pracovního poměru. Je jasné, že písemný souhlas má největší důkazní hodnotu při vzniku případných sporů, a tak je vhodné jej upřednostnit. 

Je třeba si dát pozor na to, že určité skupiny zaměstnanců mají nárok na vyšší sociální ochranu a proto od nich zaměstnavatel musí mít souhlas s každou jednotlivou pracovní cestou mimo místo jejich bydliště. Jedná se o zaměstnankyně v době těhotenství a dále o rodiče a další osoby, kteří mají ve své péči dítě do věku 8 let. Pokud se ovšem jedná o osamělého zaměstnance či zaměstnankyni, mají právo na výslovný souhlas s každou pracovní cestou až do věku 15 let vlastního nebo svěřeného dítěte. Stejné právo pak má zaměstnanec, který může prokázat, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu závislou na péči jiné osoby, což se posuzuje podle stejných zdravotních a sociálních kritérií jako přiznání příspěvku na péči ve třetím a čtvrtém stupni závislosti. 

_{Úraz utrpěný při lyžování může být uznán jako pracovní úraz}

Další faktor, který je třeba vzít v úvahu, je, že na služebních cestách může být okruh vykonávaných činností mnohem širší než při běžném výkonu práce na obvyklém místě. Nedávno na to upozornil Nejvyšší soud v rozsudku, ve kterém úraz utrpěný při lyžování uznal jako pracovní úraz, i když se nejednalo o běžně vykonávanou pracovní činnost zaměstnance a lyžování bylo dobrovolné, ovšem v projednávaném případě bylo součástí programu pracovní cesty za účelem budování přátelských obchodních vztahů s klienty. Zákoník práce totiž zakládá právo na odškodnění za pracovní úraz na to, že ke zranění došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. V citovaném případě Nejvyšší soud vyhodnotil existenci této přímé souvislosti. 

Když zaměstnavatel vysílá zaměstnance na pracovní cestu, zpravidla mu rovnou udělí pokyny, co tam má dělat. Je ovšem také možnost, že zaměstnanec je vyslán k plnění úkolů do jiné organizační složky zaměstnavatele, pak je samozřejmě možné pověřit jiného vedoucího tím, aby dočasně přiděloval pracovní úkoly dotčenému zaměstnanci. Může ho i kontrolovat. Dotčený zaměstnanec ovšem musí být seznámen s obsahem takového pověření. Není vyloučena také situace, že okruh vykonávaných úkolů na pracovní cestě bude širší a bude záviset na vývoji situace, např. při jednání s obchodními partnery v zahraničí. Přidělení práce na pracovní cestu tedy může mít i obecný charakter výkonu činnosti pro zaměstnavatele, a to včetně činnosti z vlastní iniciativy zaměstnance, pokud k ní zaměstnanec nemusí mít zvláštní pověření. 

_{Tým portálu „Otázka na právníka“ Vám přeje hodně úspěšných pracovních cest v roce 2018!}