Právo na informace ve veřejné správě

_{Diskrétnost vs. publicita}

Zatímco v totalitních režimech se uplatňuje tzv. princip diskrétnosti veřejné správy, tzn., že všechny informace jsou utajené, s výjimkou těch, o kterých zákon stanoví, že jsou veřejné, tak v demokratické společnosti funguje tzv. princip publicity veřejné správy, který znamená, že všechny informace jsou veřejné, až na ty, které jsou zákonem označeny jako utajované z důležitých důvodů veřejného zájmu (zejména důvody bezpečnosti a obrany). 

_{Právo na informace}

Právo na informace je jako jedno z politických práv upraveno v Listině základních práv a svobod, která má stejnou právní sílu jako Ústava České republiky. Listina v čl. 17 stanoví, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Dále je určeno, že státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace ve své činnosti. Nakonec je uvedeno, že podmínky a provedení stanoví zákon. To znamená, že právo na informace může být upraveno, popř. omezeno pouze zákonem, nikoli podzákonným právním předpisem (nelze ho omezit např. nařízením nebo vyhláškou ministerstva, úřadu, obce nebo kraje). 

_{Zákon o svobodném přístupu k informacím}

Přináší podrobnější úpravu práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, byl přijat v České republice roku 1999. Návrh tohoto zákona předložili poslanci, nikoliv vláda (jak je to nejčastější). Obdobné zákony jsou i v jiných zemích, např. v USA už od roku 1966. 

_{Právo na informace není neomezené}

Z textu Listiny základních práv a svobod vyplývá, že právo na informace není neomezené. Omezení práva na informace představují důležité důvody veřejného zájmu, jako např. bezpečnost státu nebo ochrana veřejného zdraví. Dále také možný konflikt s jinými základními lidskými právy – např. právem na ochranu osobních údajů nebo na svobodu projevu. Pokud např. právní úprava zajišťuje ochranu citlivých osobních údajů, pak není možné tyto data poskytnout v rámci práva na informace. To se řeší tak, že vyžadovaný dokument je zpřístupněn v tzv. anonymizované podobě, kdy je ponechána většina obsahu až na vymazaná osobní data. Úřad Vám pošle jako odpověď vyžádaný dokument, kde jsou citlivá data překryta černou barvou, aby nebyla k přečtení. 

_{Které úřady a instituce jsou zavázány poskytovat informace veřejnosti?} 

Tzv. povinné subjekty vymezuje zákon o svobodném přístupu k informacím v § 2. Jsou to:

- státní orgány, 

- územně samosprávné celky a 

- veřejné instituce. 

Dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy. 

_{Jak se řeší problémy?}

Právo na informace je specifické v tom, že samotný zákon je poměrně stručný (má pouze kolem 20 paragrafů) a značnou roli při jeho výkladu a vlastně dotváření hrají soudy a jejich rozhodnutí. Tak tomu je především při řešení problému, jaké instituce patří pod „veřejné instituce“ jako povinné subjekty, a tedy zda se na ně vztahují povinnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. 

Od počátku platnosti zákona dochází k rozšiřování okruhu povinných subjektů, mezi které patří další a další různé instituce, např. nadace, pojišťovny, nebo i akciová společnost, v níž má většinový podíl stát. 

_{Povinné zveřejňování informací pro povinné subjekty}

Všechny povinné subjekty musí podle zákona zveřejňovat určité základní informace o své organizaci, jako např. celý název, sídlo, organizační strukturu, kontakty a spojení atd. Kromě toho mají tyto veřejné subjekty povinnost poskytovat informace na žádost, podanou ze strany fyzické nebo právnické osoby s cílem zjistit konkrétně určené informace. 

_{Žádost o poskytnutí informací povinnému subjektu}

Zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje, co musí uvedená žádost obsahovat. Jsou to hlavně:

- základní informace o žadateli, jako je jméno, datum narození a adresa bydliště

Je vhodné podávanou žádost přímo označit jako „žádost podanou podle zákona č. 106/1999 Sb.“ S žádostí o konkrétní informaci se tedy můžete obrátit nejen na úřad, ale i na podnik vlastněný státem nebo jinou instituci. Povinným subjektem je tak např. ČEZ nebo Dopravní podnik hl. m. Prahy. 

Povinný subjekt Vám musí odpovědět na Vaši žádost ve lhůtě do 15 dní – tzn. buď Vám poslat žádané informace, nebo náležitě odůvodnit, proč Vám je nezpřístupní. Pokud nejste s výsledkem spokojeni, můžete se dožadovat nápravy stížností adresovanou úřadu, případně žalobou u správního soudu. Rozhodování soudu je cesta, která průběžně rozšiřuje okruh povinných subjektů a tedy standard práva na informace pro veřejnost. Když podáte žalobu k soudu a ten rozhodne v „informačním“ sporu, může se stát, že právě Váš případ rozšíří ochranu pro budoucí žadatele do budoucna a přispěje tak k podpoře otevřenosti naší demokratické společnosti.