Štěstí je krásná věc - dává zákon právo na štěstí?

_Štěstí 

Občanský zákoník není prvním právně významným pramenem, který se k právu brát se o vlastní štěstí hlásí. O mnoho let před ním tak učinila Deklarace nezávislosti USA ze 4. 7. 1776. Zařazení práva usilovat o štěstí mezi nezcizitelná práva vedle práva na život a svobodu je připisováno T. Jeffersonovi. Velký sociologický slovník (1996, Praha: Karolinum, s. 1274) štěstí definuje jako „cíl i naplnění lidské touhy, které jsou individuální a zprostředkované, mohou spočívat v dosažení moci, majetku, lásky, přátelství nebo v procesu mediace. Je souhrnným pojmem splnění potřeb a tužeb bytostných pro toho kterého člověka, je kvalitou uspokojujícího, smysluplného života.“ 

Štěstí je tak subjektivní kategorií. Každého činí šťastným něco jiného. Občanský zákoník přitom uznává, že je právem každého, aby si stanovil, co naplňuje jeho štěstí. 

Je nutné upozornit, že dané ustanovení občanského zákoníku nestanovuje „právo na štěstí“, ale „právo žít dle svých představ o vlastním štěstí“. 

_{Co vedlo k přijetí práva o štěstí?}

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku odkazuje na dílo A. Camuse Člověk revoltující: „Základní myšlenka, z níž se zde vychází, je idea, že zákon nepodložený velkými principy je stvořen jen k tomu, aby se překrucoval nebo vnucoval, a následkem toho jeho paragrafy stíhá osud ustanovení jen přechodných.“ Dané ustanovení tak podle důvodové zprávy nelze chápat jako proklamaci, ale jako vyjádření účelu zákona a vodítko pro řešení složitých právních případů (hard cases). Zavedením výše uvedeného ustanovení do občanského zákoníku se zákonodárce přihlásil k přirozenému právu. K jusnaturalismu se přitom otevřeně hlásí i další ustanovení zákoníku