Omezení svéprávnosti

Omezení svéprávnosti

K omezení svéprávnosti lze přistoupit jenom v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Občanský zákoník neumožňuje člověka zcela zbavit svéprávnosti, jenom jeho svéprávnost omezit.

Kdo rozhoduje o omezení svéprávnosti?

Omezit svéprávnost člověka může podle ustanovení 56 odst. 1 občanského zákoníku jen soud. Při rozhodování musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Soud zároveň musí vyvinout potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.

Omezit svéprávnost člověka je možné jenom v případě, že mu hrozí jinak závažná újma a vzhledem k jeho zájmům nepostačuje mírnější a méně omezující opatření.

Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Soud přitom musí vymezit rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

Na jak dlouho je možné svéprávnost omezit?

Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.

Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení svéprávnosti zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.

Změní-li se okolnosti (např. je nutné zúžit nebo naopak rozšířit rozsah omezení svéprávnosti v důsledku vývoje u předmětné osoby), soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.