Matka odmítla zdravotní pomoc syna – lékaře, ten za to měl být odsouzen
Blog s články z právní oblasti
Soudy řešily velmi zajímavý případ, kdy syn, povoláním lékař, neposkytl zdravotní pomoc své matce. Matka byla ročník 1938, její zdravotní stav byl velmi špatný, ale synovu pomoc opakovaně odmítla. Na začátku roku 2014 však byla nakonec hospitalizována a po několika dnech v důsledku jejího předcházejícho špatného zdravotního stavu zemřela. Syn se bránil tak, že zdravotní stav matky neznal a dále tak, že jeho matka zdravotní pomoc odmítala (tuto přijala až následně od jiného lékaře, který ji navštívil doma), přesto byl obviněn a soudy nižších stupňů také odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci: „Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“
Navíc disponoval jako lékař takovými znalostmi, že si musel vážnost jejího zdravotního stavu plně uvědomovat. Celá věc dospěla až k Ústavnímu soudu ČR. Ústavní soud při svém rozhodování vyšel z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, judikatury Evropského soudu pro lidská práva, judikatury vlastní a ze zákona o zdravotních službách. Primárně však vyšel z autonomie vůle každého člověka, který je schopen uvažovat a jeho stav tedy nenaplňuje některou z výjimek, kdy je možné zdravotní péči poskytnout i přes jeho nesouhlas. Je nutné akceptovat i to, že některé osoby takové rozhodnutí, kdy osoba odmítne zdravotní péči, považují za špatné, mají možnost tuto osobu přemlouvat, ale zákrok a péči poskytnout nesmí.
„V oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou za bránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - výše zmíněná protiprávnost jednání.“
S ohledem na uvedené, jestliže soudy nižších stupňů konstatovaly, že syn měl matce pomoc poskytnout, přesto, že tato tuto pomoc odmítala, pak jelikož matka byla plně svéprávnou osobou, schopnou rozumě uvažovat, pak žádná povinnost, i přes nesouhlas matky, pomoc poskytnout, založena nebyla. Syn jednal v souladu s právem, když respektoval přání matky. Argument, že matka nakonec pomoc přijala také není ve vztahu k synovi rozhodujícím, protože odmítnutí je nutno posuzovat k té konkrétní osobě. Rozsudky soudů nižších stupňů proto Ústavní soud ČR zrušil a věc těmto vrátil k dalšímu projednání.
Zdroj: Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.1.2017, sp. zn.: I. ÚS 2078/16.
Inovativní nástroj pro advokáty a uživatele k řešení právních záležitostí on-line. Usnadňuje a zefektivňuje kontakt a komunikaci uživatelů (občanů, podnikatelů a firem) s advokáty a AK.
