Kdy se promlčují práva ze směnky

Soudy nižších stupňů přistupovaly k věci tak, že žalobu zamítly, maje za důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Objektivní desetiletá promlčecí doba totiž uplynula [při porušení povinnosti, kterého se původní žalobkyně dovolávala (28. listopadu 1997)] dnem 28. listopadu 2007 a žaloba byla podána 29. září 2008, tj. opožděně. Rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen, a proto se celá věc dostala až před Nejvyšší soud ČR. Odvolací soud konstatoval, že: „Pokud je nárok konstruován na pozadí tvrzeného porušení povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, tedy počínat si obezřetně, přičemž konkrétně mělo porušení povinnosti spočívat v tom, že nárok ze směnky nebyl po akceptantovi vymáhán ihned, tedy při splatnosti směnky, je evidentní, že byla-li směnka bez protestu splatná dne 28. listopadu 1997, přičemž žaloba na náhradu škody byla podána dne 29. září 2008, je nárok podle ustanovení § 398 obch. zák. promlčen“.

To znamená, že soudy nižších stupňů aplikovaly na promlčení práv lhůty stanovené obchodní zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., tj. starý obchodní zákoník).

Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly otázkou, zda žalovaná (její předchůdkyně − banka) porušila právní povinnost (a jakou), zda (a kdy) žalobci (jeho předchůdkyni) vznikla škoda (a v čem spočívala) a zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.

Své rozhodnutí založily (jen) na těchto závěrech:

a) promlčení žalobcem tvrzeného práva se řídí obchodním zákoníkem [vzhledem k tomu, že jde o spor mezi osobami vymezenými v ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., jednalo se o právnické osoby (respektive mezi „jejich právními předchůdci, nacházejícími se v daném právním režimu“),

b) vzhledem k datu splatnosti směnky (28. listopadu 1997, k němuž žalobce vázal porušení povinnosti žalovanou) a k datu podání žaloby (29. září 2008) je „nárok“ promlčen (§ 398 obch. zák.).

Nejvyšší soud pak učinil následující závěry.

Pro směnečné závazky se uplatní právní úprava mající nejvíce obecnou povahu. Směnečné obligace je proto nutné v samém základu považovat za občanskoprávní.

„Shora uvedený závěr se přitom prosadí i v poměrech projednávané věci, byť předmětem řízení není nárok ze směnky, nýbrž nárok, jenž měl vzniknout (dle tvrzení žalobce) porušením povinností určených směnečným zákonem (respektive porušením obecné prevenční povinnosti). Řídí-li se totiž promlčení směnečných závazků (v rozsahu neupraveném směnečným zákonem) občanským zákoníkem [jinými slovy, nelze-li promlčení směnečných závazků posuzovat podle obchodního zákoníku (jeho užití nepřipadá v úvahu ani s odkazem na ustanovení § 261 obch. zák.)], řídí se týmž právním předpisem (občanským zákoníkem) i (v řízení uplatněný) nárok na náhradu škodu. Opačný závěr by pak ve svých důsledcích vedl k (nepřijatelné) nejistotě o tom, jakým právním předpisem se promlčení takového nároku na náhradu škody bude řídit (nepoužitelnost kritérií určených ustanovením § 261 obch. zák. je vzhledem k možným změnám v subjektech směnečných závazků, zejména v osobě majitele směnky, evidentní).

Jde-li o počátek běhu objektivní promlčecí doby práva na náhradu škody, není pochyb o tom, že ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. jej váže k události, z níž škoda vznikla. Tato škodní událost zahrnuje nejen porušení právní povinnosti − protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, nýbrž i vznik škody samotné. Kdyby se totiž škodní událost měla ztotožnit pouze s protiprávním úkonem či událostí vyvolávající škodu (protiprávním stavem), mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než vznikla škoda (škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout vůbec); takový výklad je nepřijatelný.“

Promlčecí doba se řídí ustanoveními občanského zákoníku, a to i v případě směnečných vztahů

S ohledem na shora uvedené skutečnosti se tedy řídí promlčecí doba ustanoveními občanského zákoníku, a to i v případě směnečných vztahů.

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2016, sp. zn.: 29 Cdo 2678/2015