Co je obchodní tajemství?
Blog s články z právní oblasti
Co a jak vlastně chrání obchodní tajemství podle evropské směrnice? U nás bylo obchodní tajemství od počátku 90. let 20. stol. upraveno v obchodním zákoníku. Ten v § 17 řadil obchodní tajemství mezi předměty práv náležejících k podniku. V roce 2016 přijala Evropská unie směrnici, která má za cíl harmonizovat právní úpravu obchodního tajemství napříč evropskými právními řády. Členské státy mají na její promítnutí do svých národních právních úprav lhůtu dva roky, a tak i v českém zákonodárství se obsah směrnice objeví v průběhu roku 2018.
Obchodní tajemství podle obchodního zákoníku tvořily „veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.“
Tím se rozumí, že např. zaměstnanci, kteří se při výkonu práce dostanou do styku s utajovanými informacemi tvořícími podstatu obchodního tajemství, jsou pracovními povinnostmi vázáni k tomu, aby o nich udržovali mlčenlivost.
Rekodifikace soukromého práva s účinností od 1. ledna 2014 obchodní zákoník zrušila a zavedla koncept definic obecných soukromoprávních institutů v občanském zákoníku, kam se dostalo i obchodní tajemství.
Podle § 504 nového občanského zákoníku obchodní tajemství tvoří „konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“
Definice obchodního tajemství se tedy příliš nezměnila ve svém slovním znění ani v podstatě právního institutu, který popisuje.
Na rozdíl od obchodního zákoníku už v dnešní právní úpravě nenajdeme výčet skutečností, které mohou být předmětem obchodního tajemství.
Dříve se mohlo jednat pouze o skutečnosti obchodního, výrobního nebo technického charakteru.
Praxe tento výčet považovala za omezující a v některých případech také za nepřehledný. Vzhledem k tomu, že definice obchodního tajemství je v občanském zákoníku zařazená do části, která se týká věcí, je možno usuzovat, že obchodní tajemství jako takové je předmětem vlastnictví a budou se na něj vztahovat i obecné zásady vlastnického práva: tedy že vlastník může každého jiného vyloučit z užívání věci, může s ní libovolně nakládat v mezích právního řádu a nesmí nikoho svým vlastnictvím obtěžovat nad míru přiměřenou poměrům nebo narušovat výkon práv jiných osob.
V roce 2016 přijala Evropská unie směrnici, která má za cíl harmonizovat právní úpravu obchodního tajemství napříč evropskými právními řády. Členské státy mají na její promítnutí do svých národních právních úprav lhůtu dva roky, a tak i v českém zákonodárství se obsah směrnice objeví v průběhu roku 2018. Směrnice je zaměřena na ochranu nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním.
Ochrana obchodního tajemství je podle evropského zákonodárce nástrojem udržení a posílení konkurenceschopnosti evropských podniků a tím i zajištění celkového ekonomického růstu na vnitřním trhu.
Směrnice zavádí povinný minimální standard pro všechny evropské státy, ten může být v jednotlivých zemích individuálně rozšířen či prohlouben. Klíčem k vhodné úpravě je rovnováha oprávněných zájmů na ochraně utajovaných skutečností, ale současně i na jejím prolomení v odůvodněných případech, které jsou přesně vymezené.
Výzkumy trhu totiž ukazují, že tato opatření jsou stále nedostatečná a důraz na ochranu obchodního tajemství, zejména v kontextu nároků z nekalé soutěže, přispívá k přílišnému posílení pozic nadnárodních korporací na úkor jednotlivců.
Evropská definice pokrývá „informace, které jsou tajné v tom smyslu, že nejsou obecně známy nebo běžně dostupné, dále tyto informace tím, že jsou tajné, mají komerční hodnotu a osoba, která jimi disponuje, podnikla odpovídající kroky k tomu, aby je udržela v tajnosti.“
Ze srovnání s výše uvedenými definicemi z českého práva vyplývá, že se nejedná o velkou změnu v tom, co vlastně spadá do okruhu obchodního tajemství.
Pokud jde o nové věci, které směrnice o obchodním tajemství přinese do českého právního řádu, je to právě výše zmíněné vymezení výjimek, kdy je ochranu obchodního tajemství možné prolomit. Je to např. ochrana tzv. „whistleblowerů,“ tedy stěžovatelů nebo novinářů, kteří otevřou obchodní tajemství pro veřejnost v dobré víře za účelem ochrany nějaké jiné společenské hodnoty. Takovým důležitým zájmem může být odhalení profesního přestupku, provinění nebo ilegální aktivity. Směrnice navíc hned v úvodu svého textu zdůrazňuje, že výkon práva na svobodu projevu a přístup k informacím není nijak dotčen.
Směrnice se dotýká i procesního práva: členské státy musí při provedení směrnice zavést ve svých národních právních řádech dostupné právní prostředky nápravy v rámci občanského práva, které může oprávněný subjekt využít v případě, že dojde k neoprávněnému získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství. Lhůta, ve které se tyto nároky promlčují, musí být výslovně stanovena a může být maximálně šestiletá.
Povinnost zajišťovat utajení obchodního tajemství mají také soudy, pokud se obchodní tajemství stane předmětem sporu a je obsaženo v soudních spisech a dokumentech. V tomto případě je možné omezit účast veřejnosti na soudním jednání.
Inovativní nástroj pro advokáty a uživatele k řešení právních záležitostí on-line. Usnadňuje a zefektivňuje kontakt a komunikaci uživatelů (občanů, podnikatelů a firem) s advokáty a AK.
