V jaké době může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr?

_{Příklad z reálného života}

Zaměstnankyně byla u zaměstnavatele zaměstnána v pracovním poměru jako prodavačka od 1.9.2006. Od 11.12.2006 do 19.2.2008 byla v pracovní neschopnosti, dne 28.2.2008 na provozovně zaměstnavatele předala ukončení pracovní neschopnosti; od té doby na provozovnu „nikdy více“ nepřišla, aniž dala svému zaměstnavateli na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti. 

_{Zaměstnavatel se zaměstnankyni  zrušil pracovní poměr okamžitě} 

Zaměstnavatel ji opakovaně vyzval, aby se dostavila. Dopisem ze dne 14.8.2012, který zaměstnankyně převzala dne 21.8.2012, zaměstnavatel sdělil zaměstnankyni, že s ní ruší okamžitě pracovní poměr „vzhledem k tomu, že dne 28.2.2008 jste odešla údajně k lékaři a od té doby nedocházíte do zaměstnání“. 

_{Zaměstnankyně se proti okamžitému zrušení bránila žalobu na jeho neplatnost}

Tvrdila, že jí bylo okamžité zrušení pracovního poměru dáno pozdě, po zákonem stanovené době. Zákoník práce stanoví, že pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Zaměstnakyně se domnívala, a odvolací soud s ni v tomto souhlasil, že běh jednoroční lhůty počíná ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemž v posuzovaném případě „byl tímto prvým dnem následující pracovní den po 28. únoru 2008“, a počala-li jednoroční lhůta běžet dne 29.2.2008, jejím marným uplynutím dne 29.2.2009 zaniklo právo zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnankyní okamžitým zrušením. 

_{Základní povinnost zaměstnance je konat práce osobně podle pracovní smlouvy} 

Nejvyšší soud konstatoval, že k základním povinnostem zaměstnance náleží povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. Tuto povinnost zaměstnanec nemá pouze nastane-li některá z překážek v práci, ať už na straně zaměstnavatele nebo zaměstnance, stanovená zákonem. Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem zákonem dovolena, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. 

_{Okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele učiněno opožděně nebylo}

Spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností, v daném případě absenci v práci, vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (v trvajícím porušování stejné povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení povinnosti (neomluvené absenci). Okamžité zrušení pracovního poměru nebylo tedy ze strany zaměstnavatele učiněno opožděně, protože porušení v době okamžité zrušení pracovního poměru stále trvalo. Soudy nižší stupňu tedy rozhodly nesprávně, a proto jejich rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil 

 Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.8.2016, sp. zn.: 21 Cdo 1673/2015